6.3. Použití jednotlivých komponent

6.3.1. Výběr jazyka

Úplně první krok instalace slouží k výběru jazyka, ve kterém se má instalace odehrávat. Některé jazyky mají k dispozici více variant (např. portugalská a brazilská portugalština).

Kromě nastavení jazyka instalace ovlivníte touto volbou i výběr použité klávesnice.

6.3.2. Výběr země

Pokud jste v kroku 6.3.1 – „Výběr jazyka“ vybrali jazyk, kterým se hovoří ve více zemích (například čínština, angličtina, francouzština a mnoho dalších), můžete zde vybrat konkrétní zemi.

Touto volbou ovlivníte nastavení národního prostředí (locale) a později v instalaci také výběr časového pásma a nejbližšího zrcadla s archívem Debianu. Samozřejmě, že pokud vám implicitní možnosti „uhádnuté“ instalátorem nebudou vyhovovat, můžete je ignorovat a vybrat si vlastní nastavení.

6.3.3. Výběr klávesnice

Vyberte klávesnici, která odpovídá vašemu národnímu rozložení, nebo je alespoň velmi podobná. Po skončení instalace si můžete vybrat vhodné klávesové rozložení z mnohem většího spektra (jako uživatel root spusťte program kbdconfig).

Šipkami přesuňte kurzor na vybrané klávesové rozložení a stiskněte Enter. (Šipky by měly být na všech klávesnicích na stejném místě, takže jsou nezávislé na zvoleném rozložení.) „Rozšířená“ klávesnice je taková, která má v horní řadě klávesy F1F10 (resp. F12).

6.3.4. Nastavení sítě

Pokud na začátku toho kroku instalátor zjistí, že máte více síťových rozhraní, budete si muset vybrat jedno, které použijete jako hlavní, tj. to, ze kterého budete instalovat. Zbylá rozhraní zůstanou nenastavena a budete je muset nastavit po skončení instalace ručně — viz manuálová stránka interfaces(5).

Implicitně se debian-installer snaží nastavit síť automaticky přes DHCP. Pokud DHCP uspěje, vše je nastaveno. Jestliže DHCP skončí s chybou, může být příčina téměř kdekoliv — od vypojeného síťového kabelu až po špatně nastaveného DHCP démona. Také je možné, že na místní síti vůbec DHCP server nemáte. K přesnějšímu určení problému možná pomohou chybové hlášky na třetí konzoli. Ať už je chyba kdekoliv, budete dotázáni, zda chcete znovu zkusit DHCP, nebo zda nastavíte síť ručně. DHCP servery jsou někdy docela pomalé, takže pokud jste si jisti, že vše ostatní je v pořádku, klidně to zkuste znovu.

Při ručním nastavení sítě vás netcfg vyzve k zadání údajů z 3.3 – „Dále budete potřebovat“ (IP adresa, Síťová maska, Brána, Adresy jmenných serverů a Název počítače). Pokud k instalaci používáte bezdrátové připojení, budete dotázáni ještě na Bezdrátové ESSID a WEP klíč.

Poznámka

Pár technických poznámek: program předpokládá, že adresa vaší sítě je bitovým součinem IP adresy a síťové masky. Dále se pokusí odhadnout vysílací adresu jako bitový součet IP adresy systému a bitového doplňku síťové masky a také zkusí odhadnout adresu brány. Pokud některý údaj nebudete znát, ponechte u něj přednastavenou hodnotu. Konfiguraci můžete na nainstalovaném systému upravit editací souboru /etc/network/interfaces, nebo si nainstalovat balíček etherconf, který vás celým procesem provede.

6.3.5. Rozdělení disků

Nyní nastal čas rozdělit pevné disky. Pokud se náhodou něco pokazí, nebo pokud chcete vědět více o rozdělování disků, podívejte se do dodatku A – „Poznámky k rozdělování disku.

Nejprve vám bude nabídnuta možnost automaticky rozdělit buď celý disk, nebo volné místo na disku. Pokud nechcete využít automatické dělení disku, zvolte z menu Ručně upravit tabulku oblastí a přeskočte na další odstavec. Pokračujete-li v automatickém rozdělování, bude se další otázka ptát, zda chcete mít Všechny soubory v jedné oblasti, nebo zda chcete vyhradit Samostatnou oblast pro domovské adresáře. Obě možnosti mají svá pro a proti, některé argumenty jsou zmíněny v dodatku A – „Poznámky k rozdělování disku. Pokud si nejste jisti, zvolte první možnost.

Na další obrazovce se zobrazí tabulka rozdělení disku(ů) společně s informacemi o souborových systémech a přípojných bodech. Pokud jste provedli automatické rozdělení disku a jste s navrženým rozdělením spokojeni, stačí z nabídky vybrat Ukončit rozdělování.

Pokud chcete v tabulce něco změnit, vyberte ze seznamu objekt, který chcete upravit a stiskněte Enter. Objektem je míněn disk, oblast nebo volné místo. S každým objektem můžete provádět různé akce. Vybráním disku na něm můžete vytvořit novou tabulku oblastí, vybráním volného místa můžete vytvořit nové oblasti a vybráním oblasti ji můžete upravit nebo smazat. Úpravy oblasti spočívají v nastavení souborového systému, přípojného bodu a volitelných parametrů. Nezapomeňte vytvořit aspoň dvě oblasti — jednu pro odkládací prostor („swap“) a jednu pro kořenový souborový systém (který musí být připojen jako /). Bez připojeného kořenového souborového systému vám partman nedovolí pokračovat. Chcete-li s rozdělováním pomoci, můžete kdykoliv z rozdělovacího menu vybrat možnost Automaticky rozdělit disk nebo Automaticky rozdělit volné místo.

partman samotný je poměrně malý a hloupý program, avšak jeho schopnosti mohou být rozšiřovány moduly instalačního programu. Pokud tedy nevidíte všechny slibované vlastnosti, přesvědčte se, že máte nahrány příslušné moduly (např. partman-ext3, partman-xfs nebo partman-lvm).

Pokud jste s rozdělením disků spokojeni, vyberte z nabídky Ukončit rozdělování a potvrďte, že opravdu chcete vytvořit nové souborové systémy.

6.3.6. Instalace základního systému

Během instalace základního systému jsou hlášky o rozbalování a nastavování balíků přesměrovány na čtvrtou virtuální konzoli tty4. Můžete se na ni přepnout klávesami Levý Alt-F4, zpět se dostanete kombinací Levý Alt-F1.

Pokud instalujete systém přes sériovou konzoli, jsou tyto hlášky uloženy do souboru /target/tmp/debootstrap.log.

6.3.7. Výběr jádra

Pokud se během instalace základního systému zjistí, že ve zdrojích APTu je více vhodných jader, bude vám nabídnut jejich seznam. Vyberte si jádro nejvíce vyhovující vašemu systému. Vybrané jádro se nainstaluje na disk a bude se používat pro start Debianu. (Na toto jádro například můžete mít jiné požadavky než jste měli na jádro instalační.)

6.3.8. Používání shellu a prohlížení logů

Shell můžete spustit z hlavního menu příkazem Spustit shell. Pokud zrovna menu není dostupné, můžete se přepnout na druhou virtuální konzoli klávesami Levý Alt-F2 (na macintoshí klávesnici Option-F2), kde běží samostatný klon Bourne shellu nazvaný ash.

V tomto okamžiku běží systém z RAMdisku a nabízí několik základních unixových nástrojů. Seznam dostupných programů můžete zjistit příkazem ls /bin /sbin /usr/bin /usr/sbin, textový editor se jmenuje nano. Shell samotný má některé příjemné vlastnosti svých větších bratříčků, jako je historie a automatické doplňování příkazů.

Pokud to jde, vždy byste měli používat menu instalačního programu — shell a jeho příkazy jsou zde jen pro případ, že se něco pokazí. Konkrétně pro inicializaci odkládací oblasti byste měli použít menu a ne shell, protože instalační program jinak nepozná, že jste tento krok již provedli. Zpět do menu se vrátíte příkazem exit, nebo pokud jste se do shellu dostali přepnutím na druhý terminál, použijte klávesovou zkratku Levý Alt-F1.