V této části podrobně popíšeme každou komponentu instalačního programu. Komponenty jsou seskupeny do celků podle kontextu, ve kterém se během instalace vyskytují. Poznamenejme, že při instalaci se nemusí vždy využít všechny komponenty — to závisí na způsobu instalace a na dostupném hardwaru.
Předpokládejme, že debian-installer úspěšně nastartoval a nyní se díváte na jeho první obrazovku. V tento okamžik je debian-installer ještě poměrně hloupý a nepoužitelný. Neví nic o hardwaru vašeho počítače, nezná váš preferovaný jazyk a dokonce ani netuší, jaký úkol mu byl přidělen. Ale nebojte se. Jako správný průzkumník začne debian-installer zkoumat své okolí a po nějaké době bude mít slušný přehled o okolním hardwaru. Poté se pokusí nalézt zbytek svých komponent a sám sebe přemění v moderní, dobře vychovaný program. Bohužel, stále existují věci, se kterými si debian-installer nedokáže poradit a proto mu musíte trošku pomoci (například vybrat jazyk, ve kterém má instalace probíhat, odsouhlasit rozložení klávesnice a podobně).
Během této fáze si jistě všimnete, že debian-installer několikrát rozpoznává hardware. Poprvé je úzce zaměřen na hardware, který by mohl obsahovat další části instalačního programu, tj. CD mechaniky nebo síťové karty. Další rozpoznávání hardwaru probíhá později, když se hledají pevné disky, protože před prvním rozpoznáváním ještě nemusí být k dispozici všechny ovladače.
Jednou z prvních věcí, které debian-installer zkontroluje, je velikost operační paměti. Pokud má váš systém málo paměti, tak se tato komponenta pokusí provést změny v instalačním procesu tak, aby byla instalace možná i na tomto počítači.
Během instalace na systému s malou pamětí nemusí být k dispozici všechny komponenty. Dalším nepříjemným omezením je to, že budou z paměti odstraněny všechny překlady a instalace bude probíhat pouze v angličtině.
Úplně první krok instalace slouží k výběru jazyka, ve kterém se má instalace odehrávat. Některé jazyky mají k dispozici více variant (např. portugalská a brazilská portugalština). Jednotlivé položky v seznamu jazyků se skládají z anglického názvu (vlevo) a lokálního názvu v daném jazyce (napravo). Pro češtinu vypadá záznam nějak takto:
Czech - Čeština |
Seznam je setříděn abecedně podle levého sloupce (anglických názvů).
Ve výjmečných případech se může stát, že ve vybraném jazyce budou některé texty instalace nepřeloženy — pak se zobrazí v angličtině. Na základě vybraného jazyka vám instalační program pomůže s volbou vhodného klávesnicového rozložení.
Pokud jste v kroku 6.3.1.2 – „Výběr jazyka“ vybrali jazyk, kterým se hovoří ve více zemích (například čínština, angličtina, francouzština a mnoho dalších), můžete zde vybrat konkrétní zemi. Nemůžete-li zde svou zemi nalézt, vyberte ze seznamu možnost , což vám nabídne úplný seznam zemí seskupený podle kontinentů.
Touto volbou ovlivníte nastavení národního prostředí (locale) a později v instalaci také výběr časového pásma a nejbližšího zrcadla s archivem Debianu. Samozřejmě, že pokud vám implicitní možnosti „uhádnuté“ instalátorem nebudou vyhovovat, můžete je ignorovat a vybrat si vlastní nastavení.
Klávesnice bývají obvykle přizpůsobeny znakům používaným v daném jazyce. Vyberte klávesnici, která odpovídá vašemu národnímu rozložení, nebo je alespoň velmi podobná. Po skončení instalace si můžete vybrat vhodné klávesové rozložení z mnohem většího spektra (jako uživatel root spusťte program kbdconfig).
Šipkami přesuňte kurzor na vybrané klávesové rozložení a stiskněte Enter. (Šipky by měly být na všech klávesnicích na stejném místě, takže jsou nezávislé na zvoleném rozložení.) „Rozšířená“ klávesnice je taková, která má v horní řadě klávesy F1 až F10 (resp. F12).
Při instalaci metodou hd-media nastane okamžik, kdy budete muset instalační program navést k ISO obrazu Debianího instalačního programu, na kterém se nachází zbytek instalačních souborů. Abyste obraz nemuseli hledat ručně, pomůže vám s tímto úkolem komponenta iso-scan.
iso-scan nejprve připojí všechna bloková zařízení (např. diskové oblasti), na kterých se nachází známý souborový systém a poté na nich hledá soubory končící příponou .iso (resp. .ISO). Po nalezení každého iso obrazu si iso-scan zkontroluje jeho obsah a zjistí, zda se jedná o planý obraz instalačního CD. Pokud ano, máme vyhráno a instalace může pokračovat. V opačném případě se hledá další obraz. Pokud toto hledání neuspěje, ještě není vše ztraceno. První pokus totiž kvůli rychlosti prohledává pouze kořenový adresář a první úroveň jeho podadresářů. Tzn. nalezne /cokoliv.iso, /data/cokoliv.iso, ale ne /data/tmp/cokoliv.iso.
Selhalo-li tedy první hledání, iso-scan se zeptá, zda chcete spustit důkladnější proces. Tento druhý pokus se nedívá pouze do nejvyšších adresářů, ale opravdu prohledá celý disk.
Pokud iso-scan neuspěje ani na druhý pokus, vraťte se zpět do původního operačního systému a zkontrolujte, zda má soubor správnou příponu (kočící na .iso), zda je umístěn na souborovém systému, který umí debian-installer rozpoznat a zda není iso obraz poškozený (zkontrolujte kontrolní součet). Zkušenější unixoví uživatelé mohou vše provést bez restartu počítače na druhé konzoli.
Pokud na začátku toho kroku instalátor zjistí, že máte více síťových rozhraní, budete si muset vybrat jedno, které použijete jako hlavní, tj. to, ze kterého budete instalovat. Zbylá rozhraní zůstanou nenastavena a budete je muset nastavit po skončení instalace ručně — viz manuálová stránka interfaces(5).
Implicitně se debian-installer snaží nastavit síť automaticky přes DHCP. Pokud DHCP uspěje, vše je nastaveno. Jestliže DHCP skončí s chybou, může být příčina téměř kdekoliv — od vypojeného síťového kabelu až po špatně nastaveného DHCP démona. Také je možné, že na místní síti vůbec DHCP server nemáte. K přesnějšímu určení problému možná pomohou chybové hlášky na třetí konzoli. Ať už je chyba kdekoliv, budete dotázáni, zda chcete znovu zkusit DHCP, nebo zda nastavíte síť ručně. DHCP servery jsou někdy docela pomalé, takže pokud jste si jisti, že vše ostatní je v pořádku, klidně to zkuste znovu.
Při ručním nastavení sítě vás netcfg vyzve k zadání údajů z 3.3 – „Dále budete potřebovat“ (IP adresa, Síťová maska, Brána, Adresy jmenných serverů a Název počítače). Pokud k instalaci používáte bezdrátové připojení, budete dotázáni ještě na Bezdrátové ESSID a WEP klíč.
Pár technických poznámek: program předpokládá, že adresa vaší sítě je bitovým součinem IP adresy a síťové masky. Dále se pokusí odhadnout vysílací adresu jako bitový součet IP adresy systému a bitového doplňku síťové masky a také zkusí odhadnout adresu brány. Pokud některý údaj nebudete znát, ponechte u něj přednastavenou hodnotu. Konfiguraci můžete na nainstalovaném systému upravit editací souboru /etc/network/interfaces, nebo si nainstalovat balíček etherconf, který vás celým procesem provede.
Nyní, po posledním rozpoznávání hardwaru, by již měl být debian-installer v plné síle, přizpůsoben podle uživatelských požadavků a připraven na opravdovou práci. Jak praví název této části, bude se několik následujících komponent zabývat rozdělením disků, vytvořením souborových systémů, přiřazením přípojných bodů a volitelně nastavením souvisejících záležitostí, jako jsou LVM a RAID zařízení.
Nyní nastal čas rozdělit pevné disky. Pokud se náhodou něco pokazí, nebo pokud chcete vědět více o rozdělování disků, podívejte se do dodatku A – „Poznámky k rozdělování disku“.
Nejprve vám bude nabídnuta možnost automaticky rozdělit buď celý disk, nebo volné místo na disku. Tato volba se někdy nazývá „asistované“ rozdělení, protože do dělení můžete sami zasáhnout. Pokud nechcete využít automatické dělení disku, zvolte z menu a přeskočte na další odstavec. Pokračujete-li v automatickém rozdělování, bude se další otázka ptát, zda chcete mít , nebo zda plánujete provozovat . Všechny možnosti mají svá pro a proti, některé argumenty jsou zmíněny v dodatku A – „Poznámky k rozdělování disku“. Pokud si nejste jisti, zvolte první možnost. Pamatujte však, že asistované dělení vyžaduje určitou minimální velikost volného místa, se kterým může pracovat. Nemáte-li k dispozici zhruba 1GB volného místa (závisí na zvoleném způsobu dělení), asistované dělení selže.
| Způsob dělení | Minimální místo | Vytvořené oblasti |
|---|---|---|
| Všechny soubory v jedné oblasti | 600MB | /, swap |
| Samostatná oblast pro domovské adresáře | 500MB | /, /home, swap |
| Víceuživatelský systém | 1GB | /, /home, /usr, /var, /tmp, swap |
Na další obrazovce se zobrazí tabulka rozdělení disku(ů) společně s informacemi o souborových systémech a přípojných bodech. Pokud jste provedli automatické rozdělení disku a jste s navrženým rozdělením spokojeni, stačí z nabídky vybrat .
Pokud chcete v tabulce něco změnit, vyberte ze seznamu objekt, který chcete upravit a stiskněte Enter. Objektem je míněn disk, oblast nebo volné místo. S každým objektem můžete provádět různé akce. Vybráním disku na něm můžete vytvořit novou tabulku oblastí, vybráním volného místa můžete vytvořit nové oblasti a vybráním oblasti ji můžete upravit nebo smazat. Úpravy oblasti spočívají v nastavení souborového systému, přípojného bodu a volitelných parametrů. Nezapomeňte vytvořit aspoň dvě oblasti — jednu pro odkládací prostor („swap“) a jednu pro kořenový souborový systém (který musí být připojen jako /). Bez připojeného kořenového souborového systému vám partman nedovolí pokračovat. Tato situace by však neměla nastat, protože partman standardně nabízí rozumné přednastavené hodnoty. Chcete-li s rozdělováním pomoci, můžete kdykoliv z rozdělovacího menu vybrat možnost nebo .
partman samotný je poměrně malý a hloupý program, avšak jeho schopnosti mohou být rozšiřovány moduly instalačního programu. Pokud tedy nevidíte všechny slibované vlastnosti, přesvědčte se, že máte nahrány příslušné moduly (např. partman-ext3, partman-xfs nebo partman-lvm).
Pokud jste s rozdělením disků spokojeni, vyberte z nabídky . Zobrazí se seznam provedených změn a budete požádáni o potvrzení, zda opravdu chcete vytvořit nové souborové systémy.
Přestože je tato část nejméně problematická, zabere nejvíce času, protože musí stáhnout, ověřit a rozbalit celý základní systém. Pokud máte pomalý počítač a/nebo síťové připojení, můžet to chvíli trvat.
Během instalace základního systému jsou hlášky o rozbalování a nastavování balíků přesměrovány na čtvrtou virtuální konzoli tty4. Můžete se na ni přepnout klávesami Levý Alt-F4, zpět se dostanete kombinací Levý Alt-F1.
Pokud instalujete systém přes sériovou konzoli, jsou tyto hlášky uloženy do souboru /target/tmp/debootstrap.log.
Pokud se během instalace základního systému zjistí, že ve zdrojích APTu je více vhodných jader, bude vám nabídnut jejich seznam. Vyberte si jádro nejvíce vyhovující vašemu systému. Vybrané jádro se nainstaluje na disk a bude se používat pro start Debianu. (Na toto jádro například můžete mít jiné požadavky než jste měli na jádro instalační.)
Zavádění více operačních systémů na jednom počítači je stále něco jako černá magie. Tento dokument se ani nesnaží pokrýt všechny možné zavaděče, které se liší na jednotlivých architekturách a dokonce i na jejich podarchitekturách. Měli byste si dobře prostudovat dokumentaci vašeho zavaděče a pamatujete: třikrát měř a jednou řež.
Pokud instalujete bezdiskovou stanici, zavádění systému z lokálního disku evidentně nebude nejsmysluplnější volba - tento krok přeskočte. Možná budete chtít nastavit OpenBoot tak, aby standardně zaváděl systém ze sítě, viz 3.6.2 – „Výběr zaváděcího zařízení“.
Standardní zavaděč na architektuře sparc se jmenuje „silo“. Kompletní dokumentace se nachází v adresáři /usr/share/doc/silo/. SILO se používá a konfiguruje, až na několik výjimek, podobně jako LILO. SILO však umožňuje zavést libovolné jádro na disku, a to ani nemusí být uvedeno v konfiguračním souboru /etc/silo.conf. To je umožněno tím, že SILO umí číst linuxové oblasti a navíc je /etc/silo.conf čten až při zavádění, takže odpadá spouštění silo po každé instalaci nového jádra (jak je to nutné se zavaděčem LILO). SILO také umí číst oblasti UFS, což znamená, že může zavést systém i z oblastí SunOSu a Solarisu. Jistě tušíte, že SILO je dobrá volba, pokud chcete instalovat GNU/Linux na počítač sdílený se systémy SunOS/Solaris.
Toto jsou poslední drobnosti, které je třeba vykonat před zavedením nového Debianu. Většina práce spočívá v uklizení po debian-installeru.
Následující komponenty se obvykle do instalačního procesu nezapojují, ale tiše čekají v pozadí, aby vám pomohly v případě, že se něco pokazí.
V některých případech je žádoucí nastavit základní systém rovnou z první fáze instalace (ještě před zavedením nového systému z pevného disku). Je toho dosaženo spuštěním base-configu v chrootovaném prostředí. Tato možnost je spíše určena pro testování instalačního programu a naprostá většina lidí by se jí měla vyhnout.
Pokud byla instalace úspěšná, budou záznamy vytvořené během instalace uloženy v novém systému v adresáři /var/log/debian-installer/.
Pokud během instalace zaznamenáte kritické chyby, může být výhodné uložit si tyto informace na disketu a v klidu si je prostudovat na jiném počítači, nebo je přiložit k hlášení o chybě. K tomu slouží právě menu .
Shell můžete spustit z hlavního menu příkazem . Pokud zrovna menu není dostupné, můžete se přepnout na druhou virtuální konzoli klávesami Levý Alt-F2 (na macintoshí klávesnici Option-F2), kde běží samostatný klon Bourne shellu nazvaný ash.
V tomto okamžiku běží systém z RAMdisku a nabízí několik základních unixových nástrojů. Seznam dostupných programů můžete zjistit příkazem ls /bin /sbin /usr/bin /usr/sbin, textový editor se jmenuje nano. Shell samotný má některé příjemné vlastnosti svých větších bratříčků, jako je historie a automatické doplňování příkazů.
Pokud to jde, vždy byste měli používat menu instalačního programu — shell a jeho příkazy jsou zde jen pro případ, že se něco pokazí. Konkrétně pro inicializaci odkládací oblasti byste měli použít menu a ne shell, protože instalační program jinak nepozná, že jste tento krok již provedli. Zpět do menu se vrátíte příkazem exit, nebo pokud jste se do shellu dostali přepnutím na druhý terminál, použijte klávesovou zkratku Levý Alt-F1.